VRÁSKY Z LÁSKY
Režie: Jiří Strach
Scénář: Marek Epstein
Kamera: Martin Šec
Hudba: Jan Jirásek
Hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Ivan Trojan, Jiří Dvořák, Jiřina Jirásková, Lenka Vlasáková, Taťjana Medvecká
Délka: 101 minut
Země původu: Česká republika
Premiéra: 12. dubna 2012
Distributor: Falcon
CSFD CZ Recenze Trailer


Dvojice stárnoucích hvězd českého filmu a dvojice talentů střední generace, jež jsou na vrcholu sil. Tak by bylo možné popsat snímek Vrásky z lásky, v němž se herecky znovu setkávají Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý a hlavními tvůrci jsou režisér Jiří Strach (nejoceňovanější český televizní režisér posledního desetiletí) a Marek Epstein (jeden z nejúspěšnějších scenáristů za stejné období). Co funguje jako jasný magnet na diváky, je ve skutečnosti jedním z nejproblematičtějších filmů roku. U Vrásek z lásky (čeština je krásná, jak se při skloňování hned ztrácí tak okatě chtěná zvukomalebnost názvu) se totiž zcela rozchází divácká zkušenost s podstatou snímku. Soustředíme-li se čistě na diváckou zkušenost, je Strachův a Epsteinův snímek téměř solidní. Příběh dvojice starých lidí, kteří na sklonku života chtějí ještě naposledy prožít něco intenzivního (byť si každý původně myslí, že to bude probíhat jinak, než jak se jejich společná anabáze ve skutečnosti odehraje), nelze příliš napadnout. Je sice přiznaným scenáristickým konstruktem (na to odkazuje Otova příšerně rozmělňovaná vyprávěnka o jejich dávném setkání, jež by ve skutečném životě byla tím prvním, co bude řečeno), ale takovým tím snesitelným, lidským, ne do očí bijícím svou tupostí (v kontrastu stojí například zcela nesnesitelné snímky typu Svatba na bitevním poli, Líbáš jako Bůh či Román pro muže, v nichž už je realita zcela popřena a do popředí se ženou jen scenáristická klišé). Epstein vytvořil dvojici celkem solidních postav, z nichž stárnoucí herečka Jana, která živoří v domově důchodců, je jednoznačně tou interesantnější. A Jiřina Bohdalová replikám a charakterovým vlastnostem na papíře dodává krev a maso. Jen je škoda, že prvotním hybatelem děje je právě učitel v důchodu Oto, jenž naopak mnoho živelnosti nenabídne, s čímž se Brzobohatý popral tu lépe, tu hůře.

Jsou tu pěkné dialogy, občas velmi dobré gagy (opět platí, že to nejlepší má na svědomí Bohdalová), ale celek je až příliš akademický, suchopárný. Je to typický snímek, který točí Česká televize – tedy bez špetky čehokoli nového, netradičního. Podobně na tom je i Strachova výsostně televizní režie, jíž dominují táhle kamerové jízdy (na plátně fungují velmi špatně) a tradiční televizní střihová skladba (tedy málo velkých celků a spousta detailů). Přesto je to stále celkem obstojné, jedinou profesní či řemeslnou chybou je užití hudby, která zní nesmyslně téměř neustále, aniž by jakkoli fungovala. Hned v úvodní scéně sešrotování Otova starého auta zní patetická hudba, která nám má vysvětlit, že tohle je smutné. Přitom praskání plechů, oken a dalších částí „stodvacítky“ ve spojení s útrpným Otovým výrazem by mělo mnohem jasnější vypovídací hodnotu.

Přesto to není nic proti faktu, že snímek je svou podstatou vlastně jeden táhlý kýč. Hledá příjemné momenty v situacích, na nichž není příjemného vůbec nic (oslepnutí, definitivní životní deziluze…) a mylně vydává za naději to, co je jen umělý produkt ani ne čtyřicetiletého scenáristy. Samozřejmě lze namítat, že totéž dělalo Babí léto či famózní televizní snímek Romeo a Julie na konci listopadu. Jenomže právě tvůrci těchto děl měli ke svým postavám mnohem blíže a měli toho mnohem víc odžito (minimálně měli všichni zkušenost se druhou světovou válkou, která obohatila každý charakter množstvím silných a komplikovaných emocí), díky čemuž jsou tyto snímky tak „skutečné“, nebo je alespoň nelze tak snadno napadat z této pozice. U Vrásek z lásky to jde až moc snadno, což sráží jakoukoli diváckou zkušenost.