ZAKLETÝ V ČASE (The Time Traveler‘s Wife)
Režie: Robert Schwentke
Scénář: Bruce Joel Rubin (podle románu Audrey Niffenegger)
Kamera: Florian Ballhaus
Hudba: Mychael Danna
Hrají: Eric Bana, Rachel McAdams, Ron Livingston, Jane McLean, Arliss Howard
Délka: 107 minut
Země původu: USA
Česká premiéra: 19. listopadu 2009
Český distributor: Warner Bros.
Oficiální stránky CSFD IMDb US Recenze Trailer


Výtisků románu Žena cestovatele časem se prodalo hodně, a proto se o jeho filmové adaptaci v Americe mluvilo také hodně, i když ani jedno dílo si zas takovou pozornost nezaslouží. Odsoudit film jako kýčovitou limonádu pro hospodyňky by ale bylo moc snadné. Ačkoliv klíčové atributy literatury červené knihovny, z níž vyšel, tu nechybí. Hlavní hrdinové, krásní a sympatičtí lidé Henry a Clare, prožívají osudovou lásku, v níž neexistuje nikdo jiný. Celý příběh se točí jen okolo jejich vztahu. A jejich příběh nedokonale dokonalého citu se nás nepokrytě snaží dojmout.

Film ostatně napsal Bruce Joel Rubin, držitel Oscara za scénář k romanci Duch, jejíž duch není od Zakletého v čase příliš vzdálený. I Patrick Swayze a Demi Moore prožívali nesmrtelnou velkou lásku, a dojímali všechny tím, že si ji nemohli udržet. Henry a Clare jsou na tom podobně. Našli se a zároveň se pořád sobě ztrácí. U nich to je způsobeno podivuhodnou genetickou anomálií, která Henryho nutí nekontrolovatelně cestovat v čase a objevovat se ve své i cizí minulosti a budoucnosti nahý a hladový. Tato porucha má sice i jméno (chronická dislokace v čase nebo tak nějak), ale je lepší se jejími zákonitostmi nezabývat, ani tvůrci filmu se o to naštěstí moc nesnaží. Sci-fi prvek přináší kromě roztomile i poťouchle vtipných časových paradoxů a letmých otázek o předurčenosti našeho života především metaforu právě oné unikavosti štěstí, které vždycky může náhle zmizet. A metaforu nenaplnitelnosti (ženské) touhy po ideálním romantickém vztahu, jehož je čas také největším nepřítelem.

Pro takový film zaměřený víc na ženskou část publika je pak ideální, že do hlavní role cestovatele Henryho obsadili Erica Banu. Nejen proto, že je charismatický, krásný, urostlý (připomínám, že Henry se přemisťuje nahý). Díky jeho upřímnému, empatickému výkonu Henry jako reprezentant neudržitelné životní lásky funguje, pokud na něj jenom trochu chcete věřit. Jeho partnerka Rachel McAdams, roztomilá a krásná jako obvykle, trochu trpí nedostatkem prostoru. Film je vyprávěný spíš z pohledu Henryho, Clare zatím frustrovaná čeká. Její proměna z mladé zamilované dívky ve zralou ženu je provedena výrazněji vnějškově – tím, že se čím dál staromódněji obléká. Vnitřní změna se odráží na tom, že ačkoliv vypadá pořád mladě, je postupně méně dychtivější a šťastnější, jak se její vztah komplikuje zklamáním. Nakonec každý z dvojice utíká k mladším, díky sci-fi romantické zápletce se ale pořád jedná o verzi původních partnerů (jeden z těch zábavných paradoxů, které jsem zmiňovala).

Jak víc poví Knihodrom, z předlohy se o moc víc získat nedalo. Může přesto zamrzet, že romanci nedostal na starost někdo s větši imaginací než Robert Schwentke. Ten sice zapamatovatelně, ale jen zřídka prodýchne film nějakým pěkným kouskem jako jsou neobvyklé pohyby kamery. Jeho film zářící teplými barvami babího léta v zastřeném světle je alespoň příjemný na pohled a elegantně něžný a zasněný, jako by přicházel z jiného, staromódnějšího světa hořkosladkých melodramat. Zároveň je předvídatelný, líbivý, velmi snadno přístupný, absurdní až směšný a sentimentální, prostě takový, čemu Američané říkají „corny“. Ještě jeden anglický termín na tenhle film pasuje, zvlášť pro všechny, kteří platonicky milují Erica Banu a pohádky o lásce – guilty pleasure.