LÁSKA NA DRUHÝ POHLED (Love Happens)
Režie: Brandon Camp
Scénář: Brandon Camp, Mike Thompsson
Kamera: Eric Edwards
Hudba: Christopher Young
Hrají: Aaron Eckhart, Jennifer Aniston, Dan Fogler, John Carroll Lynch, Martin Sheen, Judy Greer
Délka: 109 minut
Země původu: USA / Kanada
Česká premiéra: 29. října 2009
Český distributor: HCE
Oficiální stránky CSFD IMDb US Recenze Trailer


Přiznejme si, že romantický snímek s Jennifer Aniston a Aaronem Eckhartem by teoreticky mohl fungovat. V obou se spojuje jistý dospělácký šarm, kouzlo a potenciál pro filmovou romanci. To by se však scénáře musel ujmout někdo výrazný, zásadní a ne dva chlápci, kteří se rozepsali (a zároveň i dosáhli vrcholu) u seriálu John Doe, který běžel jedinou sezonu na přelomu let 2002-2003. Láska na druhý pohled však je něco zcela jiného, než mysteriózní dramatická série. Jde o po všech stránkách rutinní, stereotypní a nijak výrazný romantický film, který se ani nesnaží diváka nějak mást. Burke prožívá životní krizi: profesně je na vrcholu, živí se jako profesionální skupinový analytik (takové ty motivační skupiny, kde aplikováním několika kroků člověk dojde spásy, štěstí, peněz, lásky a možná i celosvětového míru). Uvnitř je však prázdný, cosi jej hryže a souvisí to se smrtí jeho ženy (různými flashbacky se postupně dozvíme, oč přesně jde, až nám to tvůrci v samotném závěru ještě pro jistotu jednou řeknou natvrdo... a je to asi velké překvapení, protože to je součást megaubuleného, asi katartického finále).

Burke prodává své lži, rozpor mezi vyřčeným a žitým upozaďuje, o to lepší vlastně je. Vše se láme, když potká květinářku Eloise. K tomu se přimíchá jeden těžký případ ve skupině, již Burke právě vede, rodiče mrtvé manželky, (celkem roztomilý) papoušek a univerzální neschopnost s tímto potenciálem cokoli tvůrčího vytvořit. Výsledek tedy překvapí málokoho, kdo viděl jakýkoli průměrný romantický film a ví (ne tuší či pochybuje), že to dobře dopadne. Nejhorší na tom všem je, že ona průměrnost a stereotypnost nedosahuje příšerných rozměrů, jak tomu je v počítačových filmech typu Ženy či nejnověji Můj život v ruinách. Je to jen nezáživné a překvapivě tomu nepomáhají ani představitelé ústředních hrdinů. Ne že by do toho nedávali trochu svého umu a vypadali by otráveně. Jen ten scénář jim zkrátka nedává žádnou možnost projevit cokoli nad obyčejnou (a pekelně nezáživnou) rutinu. Ta se projevuje i v nejrůznějších motivech, jež mají pomáhat budovat vzájemný vztah hrdinů. Scenáristé opět podléhají bludu, že cokoli městské, přehnaně úspěšné či reklamně nakašírované je špatné (Burkův profesní život), zatímco ideální je vše rustikální (Eloise je květinářka, její matka žije na jakémsi venkovském předměstí) a úspěšné jen tak akorát (opět Eloise, která na ulici rozhodně nežije). Aby se hrdinové mohli dát dohromady, musí projít jakousi oboustrannou průměrizací, dospět k totálnímu vzájemnému vybalancování (schválně, jestli uhodnete, jak to dopadne).

O Lásce na druhý pohled vskutku nemá smysl se dál nějak rozepisovat, protože nenabízí nic (ani tu brutální iritaci, kterou známe z really bad movies). Jednu věc jsem si však při jeho sledování uvědomil, tak ji tu aspoň lehce naznačím, třeba to někoho zaujme. Americe chybějí rituály. Téměř všechny svátky přejali od národů, které ji nejvíce formovali, jediným původním svátkem je Díkůvzdání. To se jim ale nepovedlo prosadit v jiných zemích. I proto jsou její obyvatelé tak náchylní k psychoanalýze (ta v moderní společnosti nahrazuje zpověď a je rituálem), která se v masové podobě přetavuje v to, co dělá Burke. Úplně nejvýznamnějším americkým rituálem (a také tím, který se rozšířil po celém světě) však je populární (masová) kultura a její konzumace. Chození do kina je přímo kvintesenciálním reprezentantem této ritualizace. Každý rituál potřebuje komplex jasně srozumitelných a neměnných symbolů (u nás slavení Vánoc a další světské i sekulární svátky po celém světě). Proto musí vznikat filmy, jakým je Láska na druhý pohled, který je v podstatě tím stejným jako vánoční stromeček a kapr. Je to důsledek rituální potřeby. Ačkoli v Americe je to populární, pro mě neplatí, že pochopení znamená automaticky ocenění. Ačkoli již konečně rozumím, proč podobné věci vznikají, neznamená to, že bych je dokázal milovat. Vědomě budu mimo tyto rituály i dál je budu pozorovat zpovzdálí a podrobovat je kritickému zkoumání. A radši si počtvrté pustím (500) Days of Summer. Film zcela nerituální, o to však reálnější (a o to nereálnější je jeho uvedení v české distribuci, děkujeme!).